Jaroslav Kovářík, zpěvák zvučných zavádek

Jaroslav Kovářík, zpěvák zvučných zavádek

Rozsáhlý medailon mého oblíbeného zpěváka vyšel v dubnu 2015 na hudba.proglas.cz.

Zpěvák Jaroslav Kovářík je nejvýraznější pěveckou osobností Hanáckého Slovácka. V polovině března odešel v nedožitých 90 letech. Přinášíme vzpomínkový medailon 25 osobností a spoustu historických i současných fotografií. Vzdáváme čest jeho památce!

Jako bych skládala překrásnou mozaiku. Tak jsem si připadala poslední dva týdny, ve kterých jsem shromažďovala vzpomínky na vynikajícího zpěváka Jaroslava Kováříka z Kobylí, který zemřel 17. března 2015 ve věku nedožitých 90 let.

Sesbírat živé vzpomínky, postřehy a příběhy byl spontánní nápad. Věděla jsem, že se nedostanu na poslední rozloučení a chtěla jsem se rozloučit aspoň takto. Uvědomuji si, že jsem na počátku svého snažení viděla jen několik střípků ze života výjimečného muže. Teď, když do mozaiky přidali po barevných kamíncích další strýcovi přátelé a obdivovatelé, vidím pestrou mozaiku člověka, který vtiskl pečeť Hanáckému Slovácku a svým životním optimismem a překrásným hlasem rozšířil slávu tohoto regionu daleko za jeho hranice.

V úvodu zavzpomíná Jiří Holásek, zakladatel Břeclavanu, který se se strýcem potkal už v 50. letech minulého století. Pro Jaroslava Kováříka mělo zásadní význam setkání s Jožkou Kobzíkem, budoucím legendárním primášem Břeclavanu. Do širšího povědomí se strýc dostal po roce 1957, kdy se stal členem souboru Břeclavan. Na tuto dobu vzpomíná Ludmila Kobzíková, primášova manželka a sestra Maryšky Sochorové-Malčicové, se kterou Kovářík často vystupoval. V Břeclavanu poznal zpěváka také Dušan Holý. Působení v Břeclavanu ještě shrnuje a doplňuje František Blažek, současný primáš muziky.

Mezníkem v pěveckém životě Jary Kováříka byl soubor Zavádka z Čejkovic a hlavně setkání s jeho zakladatelem Janem Pavlíkem. Dovoluji si na úvod tohoto významného období zveřejnit fejeton Jana Pavlíka v plném znění tak, jak jej sepsal pár hodin po pohřbu zpěváka. Období se Zavádkou přibližuje Petr Hudeček, tehdejší primáš muziky Zavádka a spoluautor zpěvníku Krajem Zavádky. Na společné zpívání a vystupování zavzpomíná Jana Trávníčková z Čejkovic a pár řádků připojuje cimbalista Zavádky Antonín Patočka.

V Zavádce potkává Jaroslava Kováříka také cimbalistka a zpěvačka Magdalena Múčková. Na významného interpreta hanácko-slováckých písní na strážnickém festivalu vzpomíná Jan Krist, ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Zpěvákův hlas neunikl také Jaromíru Nečasovi, redaktorovi Českého rozhlasu Brno. Strýc Kovářík je neodmyslitelně spjat také s festivalem Kraj beze stínu. Za organizátory se k tomuto medailonu připojila Marie Foretníková-Šebestová. Do tohoto období zařazuji také moji osobní vzpomínku a vyznání mého spolužáka Marka Trávníčka, primáše cimbálové muziky Šmytec.

Od začátku 90. let vystupoval Jaroslav Kovářík s cimbálovou muzikou Vonica z Krumvíře. Nechybí tedy osobní vzpomínka Jana Zaviačiče, vedoucího muziky a primášů Františka Korába a Antonína Bukovského. Protože s Vonicou jako host vystupuje i valašský zpěvák Josef Laža, připojil také pár slov.

Na přelomu tisíciletí se stal Kovářík členem klubu PoPo (Poštěpánské posezení), za kamarády vzpomene uherskobrodský primáš Lubomír Málek. Pár řádek připojuje také zpěvák Jiljí Herzán.

Vynikající tenor z Hanáckého Slovácka zaujal také Jiřího Plocka z Českého rozhlasu Brno, Martu Růžičkovou z České televize Ostrava a Jana Rokytu mladšího z Českého rozhlasu Ostrava.

Pestrou mozaiku vzpomínek orámuje spisovatel a publicista Jiří Jilík, který poskytl pro tuto příležitost text z knihy Rebelové proti všednosti. Se strýcem Kováříkem se setkávali od 90. let.

A ještě jednu osobnost jsem přizvala ke skládání této mozaiky. Malířka Lenka Jurečková pro tuto příležitost namalovala zpěváka Jaroslava Kováříka a já doufám, že se vám bude její obrázek líbit.

Zpěvák Jaroslav Kovářík, zpěvák z Kobylí. Lenka Jurečková, 2015:

KOVARIK_jureckova2

Chtěla bych poděkovat za pomoc všem, kteří se zapojili slovem, doporučením kontaktu nebo zasláním fotografie. Bez této spolupráce by mozaika nebyla tak pestrá, děkuji! Sebrané vzpomínky, příběhy a fejetony nabízím s velkou pokorou a vědomím, že mozaika by se dala vykládat dalšími příspěvky. Na začátku jsem si předsevzala, že minisbírku zveřejním o Velikonocích, ve sváteční dny. A tak vzpomínky v této chvíli uzavírám a posílám do světa. Přeji vám možnost najít si čas na přečtení řádků, které vyzařují obdiv, úctu a sílu přátelství.

Příjemné vzpomínání přeje Helena Hájková (5. dubna 2015)

Kov_19_Breclavan

Jura HOLÁSEK, zakladatel Břeclavanu

Znal jsem Jaru Kováříka od začátku 50. let jako člen muzik, které doprovázely jeho jasný kulatý tenor. Ale také později jako mladší kamarád a obdivovatel jeho životních moudrostí, selského rozhledu, křesťanské pokory a vinařských zkušeností. Nejednu múdrost od něho přijatou uchovávám a předávám jeho jménem mladší generaci moravského Slovácka jako živý odkaz legendy zaníceného vlastence, pilného, pracovitého a moudrého kamaráda a krásného člověka.

Ludmila KOBZÍKOVÁ, zpěvačka, manželka legendárního primáše Břeclavanu Jožky Kobzíka

Břeclavan měl štěstí na výjimečné členy, muzikanty, tanečníky a zpěváky. Jara Kovářík k nim bezesporu patřil. Byl vynikající člověk a především vynikající zpěvák. Jako sólista je nezapomenutelný svým krásným lyrickým tenorem a nezapomenutelná jsou dueta s mojí sestrou Maryškou Malčicovou-Sochorovou. Stal se velkou pěveckou osobností celého Slovácka.
I pro mě bylo velkým potěšením si s ním zazpívat. Do Břeclavanu jsme přišli ve stejnou dobu, kolem roku 1960. A společně s Břeclavanem jsme pak absolvovali první zahraniční zájezd do Itálie v roce 1961. Jara Kovářík byl oblíben pro své vlastnosti, vnášel dobrou náladu i dobré víno mezi kolektiv. I když pak odešel do Zavádky, zůstal spolupracovníkem Břeclavanu a jako host vystupoval na výročních koncertech. Jara byl nezapomenutelný, charismatický člověk. Všichni ho měli rádi.

Foto: Vpravo dole Jaroslav Kovářík a zpěvačka Maryška Sochorová, Hudecké dny Břeclav. Dole vlevo fotografie z prvního zahraničního zájezdu v roce 1961, s Kováříkem Vlastik Kopuletý a Karel Turza. Archiv Břeclavanu

Kov_28_1961_Italie_Vlastik Kopulety, Karel Turza_Breclavan Kov_21_Breclavan_Sochorova_Hudecke dny

Dušan HOLÝ, vysokoškolský profesor, zpěvák

Zpěvák vznešených zavádek.

Jaru Kováříka jsem poprvé poznal jako zpěváka Břeclavanu, kam si ho přivedl jeho zakladatel – primáš medicinae universae doctor Josef Kobzík. Potom jsme se spolu tu a tam setkávali při účinkování v BROLNu, ale záhy jsem měl tu čest navštívit ho coby vinaře v jeho rodném Kobylí. Slyším jeho jemný tenor a při pouhém vyslovení jména se mně v uších ozývají zvláště ty jeho vznešené hanácko-slovácké zavádky!
Naposled jsem s Jarou mluvil počátkem roku 2011 v hrubovrbeckém kostele při loučení s mým bratrem Lubošem. Nynější smutnou novinu jsem se dověděl od Martinka Hrbáče, když jsem se mu náhodou ozval po telefonu a kdy mně oznámil, že právě sedí na trachtě za Jaru.
Jaro, milý kamaráde, ať se Tvé zavádky v nebi rozléhají!

František BLAŽEK, primáš cimbálové muziky Břeclavan

Jaroslav Kovářík byl jeden z prvních sólistů cimbálové muziky Břeclavan, a vůbec první z regionu Hanáckého Slovácka. Já jsem byl do Břeclavanu pozván počátkem 90. let, kdy už Kovářík nebyl aktivním členem, ale pravidelně vystupoval s muzikou v rámci břeclavanských programů, či Hudeckých dnů při svých kulatých nebo půlkulatých jubileích (spolu s Květou Černou a Vlastíkem Kopuletým). Vždycky bylo na něm vidět, jak se na nás těší. Když v roce 1994 vystřídala v souboru „staré“ muzikanty současná muzika, mnoho lidí zastávalo názor, že už to není Břeclavan, že bychom si měli změnit název a podobně. Ne tak strýc Kovářík. Na pozvání muziky vždy ochotně přijel a zazpíval. Nikdy nezapomněl přivézt vzorek ze svého vinohradu. Necítili jsme, že je mezi ním a námi rozdíl čtyřiceti a více let.
Tak jsme společně zahráli a zazpívali na Hudeckých dnech, při jízdě králů ve Vlčnově i při oslavách strýcových 75. narozenin v Kobylí. Jsem nesmírně rád, že v roce 2000 vyšlo profilové CD Jaroslav Kovářík, zpěvák z Kobylí. Břeclavan tehdy nahrál se strýcem a Maryškou Sochorovou dva tituly, primášoval je Honza Beran. Kdybych měl strýca Jaroslava Kováříka krátce charakterizovat, postačí dvě slova: skromnost a kamarádství. Mrzí mě, že jeho talent a zpěv nebyl dosud výrazně vyzdvižen.

Foto: Hudecké dny Břeclav, cimbálová muzika Břeclavan, archiv souboru:

Kov_20_Breclavan_Hudecke dny

Jan PAVLÍK, zakladatel souboru Zavádka, lékař, spisovatel

Kobylí dědina, smutná, neveselá….

První jarní den se stal v Kobylí skutečně dnem smutku širokého okruhu nejen místních obyvatel, ale nepřehledné řady přátel-folkloristů ze Slovácka, kteří se přišli rozloučit se zpěváckou legendou kraje hanáckých Slováků, Jaroslavem Kováříkem.

V Kostele sv. Jiří dozněla při zádušní mši poslední slova duchovního otce Ondřeje a za rakví vynášenou z kostela se formuje smuteční průvod k hrobu rodiny Kováříkovy. Spolu s přítelem Jiřím Jilíkem stojíme po boku nejbližší rodiny, abychom se naposled rozloučili za široký okruh přátel a folkloristů s kamarádem z nejbližších. Po našem rozloučení padají na rakev první prsti země rodného kraje a květy z rukou dětí, vnuků i vnuček. Kolem hrobu sedláka, zpěváka, ale především dobrého člověka, pomalu přechází nepřehlédnutelný zástup smutečních hostů, aby se poklonili památce spoluobčana a kamaráda v písni. Od kostelní zdi tiše zaznívá hra cimbálové muziky Vonica, která je vystřídána reprodukovanou muzikou a zpěvem písní zesnulého Jaroslava Kováříka, jimiž obdarovával posluchače po desítiletí.

S jednou z nejemotivnějších písní, která vystihovala část jeho naturelu, přistupuje k mikrofonu rodem spřízněný zpěvák a muzikant Václav Kovářík, aby nechal zaznít písni Štyry koně vraný, lysý, vzpomenete na mě kdysi… Když zpěvák dozpíval, zavládlo v té chvíli na hřbitově naprosté ticho a krátce nato zaznívají v podání mužských sborů z Kobylí, Vrbice a Čejkovic další písně, které s nimi často zpívával i Jara. Tak jej většinou oslovovala řada přátel a známých. Krásný, slunný den dokresluje atmosféru místa posledního. Zástup kondolujících, nejen místních obyvatel, ale i nespočetných přátel ze širokého okolí Slovácka, přechází kolem hrobu, aby mu dali poslední Sbohem a poděkovali za jeho přátelství.

Kov_18_Kraj beze stinu_bar_Pavlik

Potkávám se tady s řadou přátel, se kterými jsem se neviděl léta. V této atmosféře smutku se otevírají srdce, rojí se vzpomínky na setkání s Jarou. Objímáme se radostí, že se znovu, po mnoha létech setkáváme, abychom dali najevo, že píseň nás i nadále trvale spojuje, protože je nesmrtelná. V duchu srdečnosti pokračovalo i setkání pozůstalých a nepřehledné řady přátel v kulturním domě na Vrbici, kam si přišli spolu s rodinou zavzpomínat. Jedni se družně baví, jiní si vybavují vzpomínky na Jaru při zpěvu u cimbálové muziky Vonica. Své vzpomínky na Jaru si oživuji ve vzájemném, příjemném povídání s jeho syny. U většiny účastníků pohřební „trachty“, jak se u nás na Horňácku říkalo pohřební hostině, mizí zakrátko truchlivá atmosféra a vybavují se vzpomínky. I příjemné posezení má svůj čas, a tak se spolu s Tondou Vrbou, kameramanem, dokumentaristou a publicistou v jedné osobě loučíme s rodinou, usedáme do auta a opouštíme Vrbici. Jen co se vyhoupneme na vrchol kopce Kobylího vrchu, otevře se před námi nádherný pohled na krajinu. Kdysi jezerní krajina s věncem kopců, na nichž jsou patrné šiky řádků vysazených vinohradů, a v dálce se rýsující mytická Pálava. Ve chvíli, kdy míjíme vysoký dřevěný, umělecky vyřezávaný kříž, který je dílem jednoho řezbáře z rodu Kovaříků, vrací mě Tonda se zapnutou kamerou do dalšího povídání o Jarovi a historii kraje. Sjíždíme dolů silnicí do Kobylí a automaticky se mi vybavuje píseň Kobylí, dědina, co by gulú hodil. Kolikrát jsme si ji spolu zpívali při vzájemných setkáních! Bylo toho nepočítaně a nejen této písně. Všechny, které zpívával, si podnes nosím v srdci. Při jejich zpěvu jsme si byli vždy jaksi blíž, zvláště ve smutných chvílích, kdy odcházel někdo z našich řad na věčnost. Nabízí se mi vzpomínky, kdy při cestách autobusem na místa vystoupení zněly písně jedna za druhou, a když bratři Patočkovi, zpěváci a muzikanti vysokých kvalit, jednou zanotovali horňáckou píseň Ty velické zvony, smutno vyzváňajú… nikdo si v tu chvíli nepřipustil, že se brzy navždy rozloučíme s jedním z nich, Jožkou, violovým kontrášem muziky souboru Zavádka.

Dnes mé myšlenky plně však patří vzpomínkám na Jaru. Ve svých vyprávěních o zájezdech nebo při návštěvách mě doslova za ruku provázel historií kraje a dědiny Kobylí. Vysoce si cenil rodových tradic. Hrdě se hlásil k odkazu minulých generací, v nichž velkou roli hrál spřízněný rod Bezděků, bývalých starostů, a velmi citově se vázal na odkaz jedné z příslušnic rodu, na Augustu Šebestovou a její kroniku obce a kraje nazvanou Lidské dokumenty. Jeho vyprávění byla pro mě lekcí národopisu o kraji hanáckých Slováků. Tehdy jsem si dostatečně neuvědomoval, jak hluboce k mému srdci tento kraj přiroste, pro svou tajemnou historií, kraj, v němž žila píseň od dávných dob a jejíž podmanivé kouzlo šířil Jara jako interpret s téměř posvátnou pokorou. Přes svůj veliký zpěvácký talent však zůstával uzavřen ve skromnosti. V následných letech, kdy dorůstali synové, vštěpoval jim lásku k rodnému kraji a jeho písním. S velkou radostí jistě prožíval, když zjistil, že jeho synové sdílejí lásku k lidové písni se stejným nadšením, jaké prožíval i on ve svých junáckých letech. S velkým zadostiučiněním přijal aktivity syna Jaroslava, muzikanta, který se podílel na sběru lidových písní, později vydaných ve spolupráci s Petrem Hudečkem ve sbírce nazvané Krajem zavádky.

Při svém vzpomínání jsem ani nepostřehl, že vjíždíme do dědiny, dnes „smutné, neveselé“, která oplakává jednoho ze svých velkých synů. Naše cesta pokračuje dál, směrem na Kyjov. Cestou mě Tonda stále provokuje ke vzpomínkám spojených s Jarou. Snažím se mu ve stručnosti sdělit jen ty nejpodstatnější. Zmiňuji se o prvním našem kontaktu, kdy jsme se setkali jako sólisté při muzice studentů brněnské lékařské fakulty, kterou primoval MUDr. Jožka Kobzík. V posledních letech studia v Brně se mi nabízela řada možností, jak šířit lidovou píseň. Byla to nejen parta ve Slováckém krúžku, ale i aktivity Dušana Holého, který organizoval sborové i sólové zpívání skupiny Horňáků při muzice Antonína Jančíka a BROLNu, s nímž začal rovněž zpívat i Jara.

K většímu sblížení s ním však došlo až v šedesátých letech, kdy jsem začal působit v Čejkovicích jako obvodní lékař. Objala mě tenkrát bohatá historie kraje, spojená s mládím prvního prezidenta republiky T. G. Masaryka nebo literárním dílem filosofa prof. Dominika Pecky, kterou mi přiblížil tehdejší farář p. Václav Skalník. S určitým politováním jsem však sledoval chátrající historickou památku, čejkovickou tvrz. V tu dobu se zrodila v mojí hlavě myšlenka, jak upoutat a aktivizovat veřejnost k záchraně této památky. Za pomoci místních ochotníků jsem tehdy nacvičil hru Františka Kožíka a realizoval ji právě u tvrze. V této divadelní hře, která měla osm repríz, a podobně i v následné hře Františka Kožíka s názvem Šavle a píseň, měly své místo i lidové písně interpretované tehdy již známým zpěvákem Jaroslavem Kováříkem. Takto pojaté divadelní hry s lidovými zpěvy vyvolaly obrovské nadšení divácké veřejnosti a upoutaly i pozornost vlivných osobností okresu a kraje. V konečném důsledku vedly tyto aktivity k zahájení rekonstrukce starobylétvrze. S nadšením pro lidové divadlo se svezlo i nadšení pro folklorní aktivity. Tehdy se ujal výuky zpěvu a muziky sám Jara jako osoba nejpovolanější. Byla to doba, kdy se naplno rozvinuly naše vzájemné původní sympatie v krásné přátelství. Následná spolupráce s ním již po roce usilovné práce přivedla mládežnický soubor Zavádku na prkna stadionu Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. Nadšení členů souboru i muziky bylo impulzem pro soustavnou práci, která však pro mne skončila z rodinných důvodů odchodem z Čejkovic do Kyjova. Jara zůstal Zavádce věrný až do chvíle, kdy mu již zdraví nedopřávalo veřejně vystupovat.

Vzdálenost však nezpřetrhala naše přátelská vzájemná pouta a vždy, když jsme se setkali, rozzářily se nám vzájemně oči štěstím, že jsme zase spolu. Naposled jsem jej navštívil s přítelem, kolegou, kobylským rodákem MUDr. Vladimírem Lanžhotským, když jsem mu vezl svoji novou knihu Sága rodu Chlebakupova, pojednávající o osudech selských rodin na Horňácku.

Po půlhodině jízdy zastavuji auto v Hýslích před kulturním domem, kde bude Tonda opět natáčet. „Smutnou atmosféru z rozloučení s jedním velkých zpěváků Slovácka teď vystřídají rozverné záběry z koštu vína,“ dodává Tonda, když vystoupil z auta a balil své kameramanské věci. „Takový je život,“ dodávám. Loučíme se a já odjíždím domů. Ve zbytku cesty si plně uvědomuji, že všechno krásné jednou začíná a jednou skončí. Zůstávají však vzpomínky, které tvoří součást našeho života a vždy nás vedou po chodníčcích k prameni poznání skutečného smyslu života.

Foto v textu: Jan Pavlík a Jaroslav Kovářík v roce 2001. Dole foto z festivalu Kraj beze stínu. Archiv Jana Pavlíka

Kov_25_Kraj beze stinu_70leta_zpiva cela rodina

Petr HUDEČEK, primáš cimbálové muziky Zavádka

Jara Kovářík přišel do čerstvě založeného souboru Zavádka v roce 1973. Už tehdy měl za sebou úspěšné účinkování v souboru Břeclavan s tehdejším primášem dr. Jožkou Kobzíkem. Domnívám se, že občas spolupracoval i s cimbálovou muzikou z Čejče s primášem Antonínem Vojáčkem, kde jeho pěveckou partnerkou byla paní Marta Lovečková.

Jara s námi absolvoval řadu úspěšných zahraničních zájezdů, jeho hrdinský tenor slavil úspěchy v polovině Evropy. V duetu zpíval nejčastěji s Janou Trávníčkovou, Marií Novotnou, případně Irenou Šamšulovou.

Památná byla oslava jeho šedesátin v roce 1985, kdy v pořadu k jeho výročí účinkovaly navíc i jeho dřívější pěvecké partnerky – Maryška Sochorová a Květa Černá. Jara se zásadně držel především hanáckoslováckého, případně podlužáckého písňového materiálu. Bylo znát, že jej má zažitý a zpívá jej s neobyčejným vnitřním zaujetím. Po celých osmnáct let, kdy v Čejkovicích zpíval, míval velký úspěch u publika, jeho projev dokázal zaujmout a v některých chvílích i dojmout.

Byl dobrým kamarádem v partě, vždy měl v zásobě kapečku „dobrýho kobylskýho ryzlinku“ či něčeho ostřejšího, a všichni už čekali, až se v Kobylí ozve v autobuse jeho typické „… nazdar, chaso…“.

Nejen v Kobylí a v Čejkovicích, ale v celém hanáckoslováckém regionu na Jaru zcela určitě nezapomeneme a ještě dlouho nám budou v duši znít jeho nejoblíbenější – Kobylí, dědina, Aj, vínečko ryzlinkový a ta, která nejvíc chytala za srdíčko – Majdalenko Studýnkova.

Foto: Cimbálová muzika Zavádka s primášem Petrem Hudečkem, Jaroslav Kovářík a muži ze souboru Zavádka na festivalu Kraj beze stínu. Archiv festivalu:

Kov_4_Kraj beze stinu_Zavadka

Jana TRÁVNÍČKOVÁ, sólistka cimbálové muziky Zavádka

Čejkovické vzpomínání

Na Jaroslava Kováříka nechci vzpomínat se smutkem ani sentimentem. Vždyť to byl veskrze pozitivní člověk! Uměl se tak čistě radovat ze života, z denních maličkostí, z krásné přírody, kytičky, z dobrého jídla a vínka. Z toho, že svítí sluníčko, z toho, že prší… Žil plný život, plný emocemi umělce i zdravým rozumem praktického hospodáře.

Měla jsem to štěstí vedle něj a s ním zpívat v souboru Zavádka od prvopočátků – a že jsem si to užila! Ač byl ode mě o generaci starší, cit pro písničku a zpěv jsme naprosto sdíleli. Nikdy a s nikým se mi tak krásně nezpívalo. Obohatil nás všechny jak svým krásným zpěvem, tak svým vzácným člověčenstvím.

Myslím, že stejně tak radostně vnímal celá léta působení v Zavádce. Tolik jsme toho společně zažili. Nejen při zpěvu, ale i nádherné sounáležitosti se všemi Zavádkáři – jak muzikanty, tak tanečníky – při koncertech, zájezdech. Při poznávání cizích krajů, zemí, lidí, kultur. Prostě prožili jsme spolu kus života a bylo nám všem spolu moc dobře.

Když zemřel, zpráva se rozletěla celými Čejkovicemi jako blesk a všechny, co jsme ho znali, zasáhla.

Nikdy na našeho „strýčka Kováříčka“ (jak jsme mu s jeho dovolením říkali) nezapomeneme. Měli jsme ho moc rádi. Za všechny z čejkovické Zavádky posílám na rozloučenou několik veršů. Moc se k Vám, náš příteli, hodí. Vaše Jana Trávníčková

Až bude moje duše bez těla
tak bych měl, Pane, prosbu malinkou
já netoužím mít křídla anděla
chtěl bych být hezkou vzpomínkou

Chtěl bych být písničkou, kterou si dítě zpívá
chtěl bych být studánkou, v níž vody neubývá
chtěl bych být modrým nebem, co padá do jabloní
chtěl bych být lesním stínem, co smolnou dlaní voní

Ono však postačí, když občas někde v srdci
někomu zvonek tiše zacinká
náhoda prostře stůl a dveře krásné chvíle
docela nečekaně otevře vzpomínka
(František Novotný, Hradišťan)

Foto: Jaroslav Kovářík a Jana Trávníčková, archiv festivalu Kraj beze stínu:

Kov_5_Kraj beze stinu_Jana Travnickova

Antonín PATOČKA, cimbalista muziky Zavádka

Jenom se ztotožňuji se vším, co již bylo napsáno. Byť byl o generaci starší, okamžitě si vyžádal tykání a s námi muzikanty vždy táhl za jeden provaz. Prožili jsme toho jak při domácím vystoupení, tak i v zahraničí, velmi mnoho, a vždy jenom dobrého. Vedle jeho zpěvu nelze opomenout také odbornosti kolem pěstování vinné révy a výroby vína. Odešel velmi vzácný člověk, zpěvák a kamarád.

Magdalena MÚČKOVÁ, cimbalistka, autorka pořadů

Se „strýcem“ Kováříkem jsem se poprvé setkala v čejkovickém souboru Zavádka, k jehož pěveckým ozdobám patřil a v němž jsem já sbírala první hudebně-taneční folklorní zkušenosti. V osmdesátých letech minulého století tento kolektiv vyjížděl do blízkého i vzdálenějšího západního zahraničí. Cesty autobusem kořenil tento laskavý šedesátník, zapálený vinař a regionální patriot zásobu vtipných a pohotových glos, které člověk nezapomíná. Cestou do německého Bondorfu s sebou na jednom z předních dvousedadel otec a syn Kováříkovi vezli plnou, tehdy velice populární termosku s pumpičkou. K překvapení celého souboru se po strýcově prvním povelu synovi: „Jaro, natlač!“ z termosky v kelímku neobjevila očekávaná horká káva nebo čaj, ale dokonale vychlazený Sauvignon! Anebo když živě komentoval okolní krajinu: „Teda chlapci, teda chlapci, tady je to zeleňučký, tá tráva, zeleňučký, to je inší než u nás. Tady já bych chtěl žit!“ A na odpověď: „Strýcu, ale nemajú tu žádnej vinohrad!“ bez zaváhání odpověděl: „Teda chlapci, teda chlapci, žádnej vinohrad, ani hlava, teda chlapci, tu já bych nemohl byt ani deň, ani deň!“ Jeho „Jaro, natlač!“ a „Teda chlapci, teda chlapci“ se mezi zasvěcenými traduje dodnes.

Strýce Kováříka jsem opětovně potkávala i dál. Na koncertech BROLNu, kde svým měkkým tenorem představoval naprosto jinou dimenzi pěveckého projevu nebo jako sólistu pravidelných koncertů Vonici, kde i přes pokročilý věk s naprosto perfektní intonační i výrazovou jistotou zpíval své písničky pro posluchače svého kraje. Asi před čtyřmi lety jsme v Kobylí natáčeli televizní pořad. O polední pauze jsem zazvonila u jeho dveří. Usměvavý manželský pár mě provedl vším, čím až do poslední chvíle žil. Domem s velkou a bezvadně obdělanou záhumenkou, ovocným sadem, vinohradem i pod nohy se plantajícím přítulným psíkem.

K našemu poslednímu setkání došlo 21. března v Kobylí. Na jeho poslední cestu jej kromě rodiny přišlo vyprovodit mnoho přátel a obdivovatelů, muzika i krojovaní Čejkovjáci.

„Z Kobylího nic dobrýho,“ praví se. Nevím, do jaké míry je toto úsloví platné. Co vím určitě, že strýc Kovářík byl člověk spjatý s krajem, domem a zemí, zpěvák, po kterém bude prázdno. Nejen na Hanáckém Slovácku.

Foto: Jaroslav Kovářík a Jarka Kachyňová, archiv festivalu Kraj beze stínu:

Kov_7_Kraj beze stinu_1978_Kachynova

Jan KRIST, ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici

Zpráva o skonu Jaroslava Kováříka z Kobylí zasáhla všechny, kdo se alespoň trochu zajímají o kulturní dědictví u nás a o folklorní tradice Slovácka zvláště. Po několik desetiletí jsem jej vnímal a uznával jako nejvýraznějšího a nejlepšího zpěváka lidových písní rodného kraje. On měl totiž od Pána Boha velký talent, k tomu úžasnou píli zajímat se o tradice lidové kultury. Znal nepřeberné množství lidových písní, ale i dalších detailů z tradic hanáckého Slovácka. Zdá se, jakoby vyrůstal z kořenů kraje. Ostatně, byl původem rolník a věděl, že o vše, co má zdárně růst, se musí i náležitě pečovat. A on i při výběru písní, které chtěl zpívat, postupoval s péčí řádného hospodáře a vybíral vždy samé „špičky“. V té vědomé praxi byla i jeho síla.

Není se co divit, že po něm kdysi sáhl Břeclavan, pak Zavádka, BROLN a další kapely. Do širšího povědomí se zapsal nejprve s Břeclavanem. Na festivalu ve Strážnici v roce 1961 se v soutěži sólových zpěváků umístil na 3. místě a třetí byl i v duetu s Marií Malčicovou-Sochorovou. Stejné místo obsadil i v roce 1964 v duetu s Martinem Šestákem. Podle verdiktu tehdejší poroty „za čistý stylový přednes podlužáckých písní a výběr písní“. V roce 1975 však už byl vítězem.

To, že Jaroslav Kovářík odešel z Břeclavanu a stal se interpretem písní hanáckého Slovácka, kam jej ostatně srdce táhlo, mu (ale i nám, posluchačům) prospělo. Nazpíval mnoho písní. A na festivalu ve Strážnici zazářil ještě dvakrát, když získal nejvyšší možné ocenění Laureát Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice. I v tom je zcela ojedinělý. V roce 1987 se stal laureátem „za vynikající stylovou interpretaci lidové písně“ v pořadu „Od Ždánských hor k Pálavě. Regionální pořad hanáckého Slovácka“. A podobně v roce 2008 „za osobitý pěvecký projev“ v pořadu „Rok na vsi. Regionální pořad hanáckého Slovácka“. Po právu. Jaroslav Kovářík byl skutečně pěveckou legendou rodného kraje a tak si jej budeme i vždy pamatovat. Já osobně nejvíce, když si připomenu, jak takřka s nábožnou úctou a pokorou zpíval písně k obřadnímu tanci „zavádka“. Tam jsem nejvíce cítil jeho sepětí s touto zemí.

Foto: Jaroslav Kovářík na MFF Strážnice 2008, archiv festivalu:

Kov_1_MFF 2008

Jaromír NEČAS, redaktor Českého rozhlasu Brno

„Z Kobylího nic dobrýho“, praví se, ale Jara Kovářík je pašák. Jeho vínečko ryzlinkový je plné chuti, ať o nem zpívá nebo je podává. Píseň má pravokořenou v sobě (z alba Jaroslav Kovářík, zpěvák z Kobylí).

Marie Foretníková-Šebestová, za organizační výbor festivalu Kraj beze stínu

Jaroslav Kovářík byl především muž s velkým srdcem, ryzí člověk a nositel tradic Hanáckého Slovácka. Po dlouhé roky bylo jeho vystoupení neodmyslitelnou součástí programu Kraje beze stínu v Krumvíři. Jeho podmanivý hlas v souznění s cimbálovou muzikou Vonica dojímal nejedno divákovo srdce. Za všechny dřívější i současné pořadatele folklorního festivalu Hanáckého Slovácka Kraj beze stínu si dovoluji říct jediné: „Bylo nám ctí, strýcu!“

Foto z festivalu Kraj beze stínu. Archiv festivalu:

Kov_3_Kraj beze stinu_Hana Jakubcikova

Marek TRÁVNÍČEK, primáš cimbálové muziky Šmytec

Příklady táhnou. Myslím, že celoživotní počínání každého folkloristy, muzikanta, tanečníka, zpěváka je významně ovlivněno jeho ranými zkušenostmi, které zpravidla spadají až do jeho dětství. Směr své cesty si zpočátku neurčuje sám, ale je mu nastaven jeho učiteli a mentory, rodinou, zkrátka prostředím, které mu první doteky s folklorem zprostředkuje. To, co mu bylo představeno a dáno, poté sám může rozvíjet, přetvářet a jinak zpracovávat, ale kořeny, ze kterých vyrostl, alespoň jsem o tom přesvědčen, bude cítit celý svůj život.

Pokud se ohlédnu na start své vlastní cesty za lidovou písní, mimo muzikantů na něm stojí dva zpěvácké monumenty. Dva zpěváci, jejichž zpěv jsem miloval, jejich nahrávky poslouchal nejčastěji a později jsem měl tu čest i k jejich zpěvu s CM Šmytec zahrát. Mluvím o Dušanu Holém a Jarovi Kováříkovi. Dva rozdílní interpreti, dva příklady osobitosti. Co jsem na Jarovi vždy obdivoval, byla jeho neuvěřitelná lehkost, s jakou uměl písničky svého regionu zpívat. Připadalo mi, že je prostě, přirozeně a hrdě vypráví. Kladl důraz na text, na příběh a vyzpíval jej s citem, přesvědčivě a s úsměvem. Při jeho zpěvu cítím prožitek, který ovlivnil, formoval a spoluvytvářel můj vlastní pohled na lidovou písničku. Jara byl pro mě příkladný zpěvák i člověk, který uměl své kořeny nezapřít, a já mu za to děkuju.

Foto: Křest alba cimbálové muziky Šmytec v roce 2005:

Kov_9_2005_smytec krest

Helena HÁJKOVÁ roz. Bízová, obdivovatelka

I když jsem se pustila do sběru vzpomínek na strýca Kováříka, musím uvést, že nejsme nijak spřízněni. Pocházím z Čejkovic a jako malá zpěvačka jsem vystupovala na koncertech dětského souboru Iskérka i na koncertech Zavádky. Dlouho jsem si myslela, že strýc Kovářík je Čejkovják. Měl kroj jako ostatní a všichni kolem se k němu chovali jako k domácímu. Brali jsme ho jako naprostou samozřejmou součást Zavádky. LP Hraje a zpívá Zavádka byla u nás doma ohraná z obou stran J Když jsem vyrostla, pozapomněla jsem na strýca. Setkali jsme se až po letech, když jsem začala pracovat pro Radio Proglas. A gramofonová deska Zavádky byla jednou z prvních, kterou jsem nutila našim technikům k přepisu, aby se dostala do vysílání. Po roce 2000 jsem měla možnost moderovat řadu folklorních koncertů a festivalů a na nich jsem strýca ráda potkávala. Měl výbornou paměť. Jen poprvé jsem mu musela připomenout, že jsem z Čejkovic, neteř jeho kamaráda Tondy Patočky a pak už mě vždycky zdravil slovy: „Ty si tá děvčica od nás.“ Strýc Kovářík je pro mě největším symbolem Hanáckého Slovácka, které mám moc ráda. A i když mě život zavál na Podluží, srdcem zůstávám na Hanáckém Slovácku. Šak aj díky vám, strýcu.

Foto: Jaroslav Kovářík se synem Jaroslavem, 2005, archiv Jiřího Jilíka:

Kov_14_2005_syn Jaroslav_Jilik

Jan ZAVIAČIČ, umělecký vedoucí cimbálové muziky Vonica

„… vzpomenete, zaplačete…“ zpívá Jaroslav Kovařík v jedné ze svých písní.

Na „strýca Jaru“ budeme určitě vzpomínat rádi, ale spíše s úsměvem.

Byl to vzácně vyrovnaný člověk, šířící kolem sebe dobrou nálada a neskutečně pozitivní energii. I kritika z jeho úst zněla spíše jako pomoc či dobrá rada. Proslulý byl svými komentáři- průpovídkami, jak se dnes říká bonmoty. Vždy z nich vystupoval vtip a hluboká moudrost nabitá bohatými životními zkušenostmi pracovitého a poctivého člověka.

Jeho zpěv byl stejný. Technice se, jako většina lidových zpěváků, neučil, ale vrozenou inteligencí, přesnou intonací a ze srdce znějící hlas vás vždy pohladil po duši.

Myslím že to nejvýstižněji vyjádřil Jan Rokyta: „Když zpívá Jara Kovařík, tož mu věřím každý tón a každé slovo.

Se strýcem Kovaříkem jsem se setkával od svých hudebních začátků už v cimbálové muzice v Čejči, v čejkovické Zavádce, Břeclavanu, BROLNu. Jeho spolupráce s cimbálovou muzikou Vonica byla nejintenzivnější v letech 1995 až 2010. V roce 2008 se stal jako 83letý laureátem MFF ve Strážnici v mém pořadu „Rok na vsi“. Jeho posledním veřejným vystoupením s naší muzikou byl vánoční koncert v Domě zdraví v Hustopečích, kam jezdil velmi rád pravidelně od roku 1997.

František KORÁB, primáš cimbálové muziky Vonica

Na strýcovi Kováříkovi jsem obdivoval jeho životní elán, kterého měl na rozdávání, a to i v pokročilém věku. Vždy, když byl mezi námi, byla veselá nálada, všichni se smáli, žádný problém nebo únava. Jeho energie ostatní nabíjela. Hlavně proto jsem ho měl moc rád.

Foto: Jaroslav Kovářík a František Koráb, Brno 2005, archiv muziky Šmytec:

Kov_8_ftanta korab

Antonín BUKOVSKÝ, primáš cimbálové muziky Vonica, vinař

Kromě spolupráce s muzikou Vonica jsme se strýcem často řešili otázky všeobecného muzikantství, selského vinařství a v neposlední řadě „obecní drby“. Po vzájemném zhodnocení situace, že to poslední je marnost, se stejně končilo u muziky nebo u vína. „Víno posiluje rozum, mělo by se ordinovat v parlamentu“. Do enologických popisů kobylského vína by se měla zahrnout charakteristika typického červeného. „Ta naša Frankovka je taková voňavá a trošku lehčí. Úplně jak ženská. Taky přes ňu néni skoro vidět a hledáš ty chutě celý život“.

Měli jsme společnou muzikantskou vícežánrovou nespoutanost. Strýc, což se tak moc neví, zpíval v období před koncem druhé světové války a v období poté v unikátní jazzové kapele, jejíž složení bylo podobné štrajchu se saxofony a pianem. Pod vedením Josefa Křenka zpíval především tehdejší šlágry a operetní kusy. De facto si prošel rozšířenou branou vstupu do světa lidové písně jako Jarka Šuláková ve stejném období a odtud, předpokládám, pramení i jeho nadhled nad pojetím lidové písně, ale i nad lidským přístupem ke všemu.

„Strýcu máte to tady pěkně zarostlé“. Můj komentář „odrůdy“ bago pokrývající v létě celý dvůr. „No, říkal sem si, že to posbírám a zmáčknu s trochů Vavřinca a bude z teho super Kabernet, ale jak sem se na to chystal, poslůchám ty ptáky jak si to tady se zpěvem ozobávajů, tak jsem jim to nechal…on dýšť pak ten sajrajt na zemi umyje. Ale myslím, že už sem teho Janáčka pochopil. Je to nádhera.“

(Foto: Jaroslav Kovářík při natáčení Folklorního magazínu v roce 2009, archiv ČT)

Kov_24_CT stryc s vinem

Josef LAŽA, zpěvák a sólista cimbálové muziky Technik

Jara Kovařík – jak mu přátelé říkali – byl pro mně POJEM. Původně jsme se potkávali ve Strážnici, ale naše folklorní cesty šly trošku mimo sebe. V posledních létech má na našich setkáních zásluhu Jenda Zaviačič a jeho CM Vonica. Velice jsme si povykládali aj popili jeho vínečka, vždycky to byla veliká pohoda. I moje manželka, když je nějaká nepohoda, říká – pusť mně jeho CD a po poslechu písničky Majdalenko Studýnková je všecko hned lepší. Jeho jemný, jako kdyby sametový tenor vždycky pohladí. Tak budeme na něho ještě moc a moc vzpomínat!!!

Lubomír MÁLEK, primáš cimbálové muziky Olšava

Bohatýr Jaroslav Kovařík byl a zůstane pro mne nezapomenutelný Moravský zpěvák. Potkávali jsme se na folkloristických akcích.

Párkrát jsem měl možnost si s ním zazpívat za doprovodu BROLNu, ale nejvíc jsme se sblížili  u nás v Brodě na akcích POPO (Poštěpánské posezení).  Bylo nám velkou ctí, když se stal v roce 2000 členem našeho klubu. V letech 2007-2008 byl jeho čestným předsedou. Trval na tom, abych mu tykal. Bylo to pro mne velkou ctí.

Na prosincovém 34. setkání POPO koncem prosince 2015 uctíme Jaroslavovu světlou památku a zavzpomínáme. Měli jsme ho všichni rádi.

Foto: Jaroslav Kovářík a primáš Lubomír Málek, 2005, archiv Jiřího Jilíka

Kov_16_2005_syn Jaroslav, Malek_Jilik

Jiljí HERZÁN, zpěvák cimbálové muziky Břeclavan

Strýca Kováříka jsem blíž poznal, až když jsme byli společně přijati do klubu Štěpánů v recesistické společnosti PoPo v roce 2000. Taky jsme spolu zpívali na jízdě králů ve Vlčnově, jezdili jsme spolu na zkoušku do Břeclavanu a se strýcem jsem se začal víc a víc sbližovat. Poznal jsem jich jako člověka z dobrým srdcem s láskou k lidové písni a rodného kraje. Rádi jsme se viděli a vzájemně si vážili jeden druhého, zůstanou mi ve vzpomínkách jedinečné okamžiky jejich vyprávění o minulosti a vůbec o životě jako takovém. Měl jsem k nim úctu a mám ji stále.

Jiří PLOCEK, Český rozhlas Brno

Já jsem potkal Jaroslava Kováříka jen párkrát a vždy velmi krátce. Jako redaktor jsem začal působit v rozhlase (2006), když on už tu nebyl aktivní. Jeho vrcholná „rozhlasová“ doba se odehrávala za působení redaktorů a dramaturgů Juráška a Nečase v 60. a 70. letech, něco málo je v archivu zachováno z let sedmdesátých a osmdesátých. V 90. letech ještě spolupracoval s BROLNem pod vedením Jindřicha Hovorky. Nahrávky z jeho spolupráce s BROLNem v 60. letech už bohužel neexistují, zachoval se však milý snímek písně Majdalénko Studýnková z roku 1956 s cimbalistou první generace BROLNU Jaromírem Běhunkem.

V kontaktu s Jarou Kováříkem jistě byl můj předchůdce, zesnulý redaktor Josef Prudil, to vím, mluvíval o něm s respektem. Já jsem se s ním setkával už jen především skrze jeho písně se Zavádkou a Vonicou. Jen jednou jsme se představili, bylo to v Uherském Brodě na pořadu Legendy folkloru, kde už jsem byl jako rozhlasový redaktor. On přijel, stěžoval si na bolesti a problémy s chozením, pokud si dobře pamatuju. Nabídl mi na košt svého vínka, které přivezl. Bylo skvělé, jak jinak. Jako redaktor vděčně využívám do pořadů snímky z reprezentativního výběru nahrávek, které vydal v roce 2000 na cédéčku jeho syn Jaroslav. To je moc krásně udělaný profil.

Marta RUŽIČKOVÁ, dramaturgyně a režisérka, Česká televize

Moje první, osobní setkání se strýcem Kováříkem zprostředkoval Jura Jilík, který s námětem na natočení portrétu do cyklu Folklorní magazín přišel. Psal se rok 2009.

Ale ještě den před samotným natáčením se zdálo, že se nám medailon tohoto barda Hanáckého Slovácka natočit nepodaří. Když jsme zazvonili u jeho dveří, zprvu se nám paní Kováříková omlouvala, že se už necítí příliš dobře a byl by rád, kdyby si ho jeho příznivci uchovali v paměti takového, jaký býval. Fešného junáka, který srší optimismem a dobrou náladou. Ale pustila nás dál, a tak jsem měla poprvé možnost stisknout ruku v té době už téměř čtyřiaosmdesátiletému zpěvákovi z Kobylí. Zdálo se mi, že jsme si se strýcem padli okamžitě do oka. Snad jsem ho povzbudila vyprávěním o své šestadevadesátileté babičce nebo jen tím, že jsem mu pokorně vysvětlovala, jak by mi bylo líto, kdybych se prostřednictvím televizní obrazovky nemohla i s ostatními diváky podělit o setkání s ním. A tak svolil. Druhý den, bylo to na sklonku srpna, nás přivítalo nejen sluníčko na obloze, ale i milý strýcův úsměv. A pak jsme si povídali. O tom, že příroda je nejlepší učitelkou a jeho život, coby selského synka, je s ní pevně svázán. O radostech, které mu denně připravuje i o moudrostech, které mu uděluje. Ale také o tom, jak ho tímto životem provádí lidová písnička. Zavzpomínal na krásná vystoupení nejen mezi „svými“, ale i v daleké cizině. A všechny nás rozesmál, když o sobě pronesl, že je „sodovkový zpěvák“. Že totiž většinou vystupoval jen za sodovku nebo džbánek vína. Nikdy nezapomenu na jeho vyznání, proč jeho písničky zněly tak vřele: „Já chcu zpívat, já nemusím.“

Ten den utekl jako voda nebo spíš víno, které patřilo k dalším jeho láskám. Strýc Kovářík nám doslova rozkvétal před očima. Znovu z něj byl ten sličný junák plný síly a optimismu. Bylo na něm vidět, že je mu s námi dobře. A nikdo z nás, kdo jsme ten den byli s ním, na něj nezapomeneme. Proto pokaždé, když uslyším některou z jeho písniček – teď zrovna poslouchám jeho zřejmě poslední CD „Jaroslav Kovářík zpěvák z Kobylí“ – nebo budu jen držet v ruce skleničku s vínem, vzpomenu si na jeho přípitek – Ať jsme tu až do smrti.

Folklorní magazín s Jaroslavem Kováříkem: iVysilani

Foto: Natáčení Folklorního magazínu v roce 2009, Marta Růžičková se strýcem Kováříkem a štábem, archiv České televize:

Kov_23_CT Ruzickova

Jan ROKYTA mladší, hudebník a redaktor

Folklorní „persona grata“, významný zpěvák regionu Hanáckého Slovácka a pravdivý interpret zdejší písňové klasiky od Majdalénky Studýnkové přes Jasanový hory až po Čejkovský šenk a vojáky v něm…

Průsečíky těchto folklorních dat nemohou směřovat k nikomu jinému než k Jaroslavu Kováříkovi. „Strýc Jara“ je na nahrávkách okamžitě rozpoznatelný tenorově belcantovým zpěvem a snad ještě více všudypřítomnou něžnou lyrikou, která se osobitě vyjímá mezi jinými zpěváky hlasů převážně bohatýrsky a rapsodických. Ty tři písničky „hore“ v textu zmíněné, ale i mnohé další, už dnes ve podání strýca Jary představují ve folklorním světě hudební symboly Hanáckého Slovácka a jeho stylově věrné a navýsost autentické vyzpívávání. Vždy, když budu projíždět dědinou Kobylí, vzpomenu si na Jaroslava Kováříka, jeho usměvavou tvář, měkkou mluvu, jeho znamenitý Sauvignon i na jeho dlouholeté přátelství s Janem Rokytou seniorem. Můj otec znal strýca daleko lépe než já, což by svým redaktorsky poetickým a pregnantním textem zcela jistě popsal, kdyby jej už o pár roků nepředešel…

Myslím, že se tam oba nahoře mají dobře a že jim u nebeského a dobře sladěného cimbálu a pohárku vlašáku ostávají věčné chvíle k oslavě písňové krásy „kraje beze stínů“, kterou nám zde na zemi strýc Kovářík ráčil zanechat…

Jiří JILÍK, spisovatel, publicista

Zapomněl bych zpívat, kdybych se nemohl projít vinohradem

Když jsem k vám, má milá, chodívával,
já jsem si chodníček znamenával.
Červený bílý jsem růže sázel,
když jsem tě, má milá doprovázel.

Kde jsem tu písničku podanou nezaměnitelným tenorem poprvé vlastně slyšel? Jak je to dávno? Dvacet či více let? Pamatuji si jenom to, že jsem ji zaslechl ve vysílání brněnského rozhlasu, kde Jaromír Nečas připravoval báječné pořady lidových písní. Zpěváka jsem tehdy ještě neznal, ale tu písničku jsem již nikdy nezapomněl. Naplňovala mě melancholickým pocitem a její nápěv se mi znovu a znovu rozezníval v duši. Byla jiná než písničky od nás, od Hradiště. Proč a čím, to jsem poznal až mnohem později, když jsem prošel takřka každý kout malovaného kraje a poznal, že Slovácko není jen Dolňácko, Horňácko a Podluží, ale že těch krajů je víc. A že ta písnička je z kraje, na který se často a neprávem zapomíná.

Je to kraj, láska je tichá, vzdor je tichý, bolest je tichá. Je to kraj, kde je v lidech méně vzdoru a více odevzdání. Jestli někde vzniklo z lásky slovo laskavost, pak to bylo určitě někde zde, na hanáckém Slovácku, v kraji Herbenově, kde mají dědiny jména Krumvíř, Brumovice, Němčičky, Pavlovice, Bílovice, Čejkovice, Bořetice, Vrbice, Kobylí. A právě v té poslední jmenované, v Kobylí, se tato písnička narodila. Narodil se zde i zpěvák, s jehož podáním je jednou provždy nerozlučně spjata, stejně jako mnoho dalších písní tohoto kraje.

Kov_10_2006_Kobyli_Jilik

Tehdy před dvaceti lety, když jsem slyšel Jaroslava Kováříka zpívat poprvé, jsem netušil, že se s ním jednou setkám osobně. Ba že to nebude ojedinělé setkání a že nakonec v jeho blízkosti, takřka po jeho boku, v roce 2000 oslavím na koncertě v Kobylí jeho pětasedmdesátku.

Jaroslavu Kováříkovi staršímu jaktěživo nikdo jinak neřekne než strýcu. A oslovují ho tak nejen Kobyláci, ale i Vrbečáci a Bořečáci, i mladí z krumvířské Vonice, z Válkovy čejčské cimbálové muziky a z čejkovické Zavádky. Kdysi běžné oslovení tetičko, strýčku je dnes vyhrazeno ne každému, ale jen osobám důvěryhodným a váženým. Ale současně to oslovení vyjadřuje i cit. Pokud nejde o pokrevní příbuznost, řekneme „strýcu“ pouze osobě, kterou máme rádi. Strýca Kováříka má hanácké Slovácko rádo, a proto mu synové a dcery tohoto kraje říkají strýcu. Cítí totiž nejen to, že je jedním z nich, ale že písněmi, které zpívá, a jak je zpívá, o tomto kraji vypovídá. O hanáckém Slovácku nemusíte nic vědět, ba ani jej navštívit, ale když budete naslouchat zpěvu strýca Kováříka, dozvíte se o kraji a o lidech mnohem víc, než když přelouskáte mnohou učenou etnografickou studii.

„Dědo, máš tu hosty,“ zavolala do dvora tetička Kováříková, když jsem onoho dubnového dne roku 2001 se dvěma přáteli zaklepal na dveře a vstoupil do síně.

„No už idu…“ ozvalo se zezadu ze zahrady.

Nejdřív vrzla vrátka z humna, pak se ozval zvuk gumového kolečka, na to se objevil trakař a teprve za ním i sám hospodář. Dnes není v kroji, jak ho vídám při vystoupeních, ale v pracovním. Je pozdní duben a ve vinohradě plno práce.

„Všecko je zpožděný. Vlůni už v koncem května byly vinohrady odkvetený. A letos … To už příroda nemože dohnat, kdyby dělala co mohla. Vlůni, to byl rok, takový rok já na víno nepamatuju, takový ještě nebyl, co su živ,“ říká a přitom nás vítá širokým úsměvem.

„Tož poďte na pohárek, loňskej ryzlink mám velice dobrej.“

Po několika schodech vejdeme do sklépku, kterému říká příruční, aby nemusel přes den, kdy je práce, do vinného sklepa s pradávným dřevěným lisem, který se dědí v rodině z pokolení na pokolení, ale který je na opačném konci vesnice.

Natáhne z demižonu zlatavý mok a vpouští jej do koštůvky.

Žmouláme víno na jazyku a pochvalně přikyvujeme. Ryzlink je dobrej, voňavej, prostě výtečnej, jak by se řeklo v kobylském nářečí.

Živě jsem slyšel Jaroslava Kováříka zpívat asi před deseti lety na slavnostech Kraj beze stínu v Krumvíři. Tam jsem se s ním také poprvé setkal. Do dnešního dne se nezměnil. Vysoká vzpřímená postava. Kordulka takřka krátká k té figuře, i klobouček jen tak furiantsky na bok posazený, jako by chtěl ulétnout. Ale není to postava hromotluka, je to štíhlá postava člověka, který rád přehlédá obzor milované země. Nejen stráň, obilné pole, ale i vinohrad a střechy rodné vesnice. Myslím si, že dokáže nahlédnout i do hnízd ptáků, vystavěných ve větvích stromů a keřích, co rostou po úbočích Lácar – vždyť od koho jiného by se naučil tak zpívat.

Dnes má pod šmukáčem prošedivělé vlasy. Patří k mužům, kteří jsou krásní i ve stáří. A což v dobách, kdy mu bylo dvacet?

„To je pěkný mužský,“ říkala si tehdy nejedna dívka.

„Ja, bývaly časy. Život není lehký, ale žit se musí. Teho pěknýho je míň, ale právě proto si to pěkný musíme opatrovat a aj se umět z něho radovat,“ řeknou strýc.

Tak nějak by to řekla i jeho příbuzná Augusta Šebestová, všemi milovaná a ctěná spisovatelka tohoto kraje.

Že jsou ona a strýc Kovářík jednoho rodu, ví málokdo.

„Můj praděda Václav Kovářík měl tři sta padesát šest měr země. A sestru toho mého praděda Václava si vzal za ženu první z Bezděků, kteří sem do Kobylí došli. On ovdověl a tož si namluvil jako druhou ženu tu Annu, moji pratetu,“ vzpomíná strýc na rodové kořeny, v nichž se splétá dohromady významný selský rod Kováříků (uvedený Václav byl dokonce poslancem říšského sněmu) a pokrokový měšťanský rod Bezděků, jehož příslušníci povznesli Kobylí hospodářsky i intelektuálně. Však je tomuto rodu právem věnována zvláštní pozornost v kobylském místním muzeu.

Anna, rozená Kováříková, porodila Františku Bezděkovi dvě dcery. Starší Marie si vzala za muže spisovatele Aloise Mrštíka, mladší Augusta vstoupila do české literatury pod jménem svého muže – Šebestová. Její Lidské dokumenty jsou jedním z nejkrásnějších děl národopisné publicistiky, jaké na Moravě kdy vzniklo.

První kroky Jaroslava Kováříka na prknech, která znamenala svět, jsou spojeny s ochotnickou scénou v Kobylí. Tehdy, ve čtyřicátých letech minulého století, byly divácky oblíbeným repertoárem operety. A tak první písně, které strýc Kovářík se svými devíti kamarády zpíval před obecenstvem, byly právě písně z oblíbených lidových operetek.

„Pamatuji si, jak nám pan Bezděk udělali pro divadlo kulisu. Takovej pohled na Kobylí přes dnešní křižovatku, na dědinu. Když se otevřela opona, lidé udělali „jéééé… Kobylí bylo jak vymalovaný. Všechno tam bylo, kovárna, presúze, okýnka svítily tak jak dyby to bylo ve skutečnosti. Tehdy s náma zpívala aj Jarka Balajkova. No a ona chodila se studentem medicíny. Jeho tatík byl řídícím nedaleko v Hovoranech a jmenoval se Josef Kobzík, stejné jméno dal i synovi. Tak sem se s Jožků poznal.“

Setkání s tehdejším studentem Kobzíkem bylo pro zpěvácký osud strýca Kováříka patrně rozhodující. Když Josef Kobzík, jehož první ženou se Jarka Balajkova později skutečně stala, zakládal Břeclavan, přijel si do Kobylí i pro Jaroslava.

Tak vykročil Jaroslav Kovářík z kobylského divadelního jeviště do světa lidových písní. Břeclavan byl pro něho, jak sám říká, velkou školou. To, co zatím jenom cítil, si tady, mezi vynikajícími muzikanty, tanečníky a interprety, osvojoval již jako výpověď o člověku a jeho vztahu k domovu, ke kraji, ve kterém má své kořeny, ve kterém žije, a ve kterém možná budou žít i jeho potomci.

Odkaz Břeclavanu a zejména primáše Jožky Kobzíka, svého dobrého kamaráda, docenil v mnoha dalších desetiletích svého zpívání s dalšími muzikami a soubory. Po Břeclavanu v šedesátých letech to byla Válkova cimbálová muzika Mládí v Čejči. V sedmdesátých letech to byly Čejkovice, kam jej přizval k účasti na nastudování hry Františka Kožíka Šavle a píseň tehdejší obvodní lékař v Čejkovicích MUDr. Jan Pavlík, rodem z Horňácka. Muž, který kamkoliv přišel aspoň na dva či tři dny, všude zanechal stopu své lásky k lidem i písním. Na hanáckém Slovácku záhy rozpoznal skrytou krásu a poetiku folkloru hanáckého Slovácka a tak se se strýcem Kováříkem nemohli minout.

Kožíkova hra měla tehdy obrovský úspěch a zavdala podnět k založení čejkovického souboru Zavádka. Jaroslav Kovářík to z Kobylí do Čejkovic měl dost daleko. Musí se jet do Terezova, Čejče, až skoro k Mutěnicím a potom teprve do Čejkovic. To je ta delší, ale lehčí cesta. Je ještě jedna, mnohem kratší. Až na to, že vede přes vinohrady a úvozem.

„Já jsem tam jezdil na motocykli. Protože, kde? Na auto nebyly peníze. Tož jsem jezdil přes kopec, přes vinohrady, přes Hájek a Vrbicu a z tama okolo Babí hory, tým úvozem. Nejen v létě, aj v zimě, a kolikrát jsem motorku musel tlačit. Ale za rok se chlapci tak vypracovali a vyzpívali, že aj Strážnica byla jejich…“

I Zavádka už je tak trochu historií, tak jako zvyk, který si soubor vzal do názvu. V devadesátých letech však přišla jiná nabídka – zpívat s krumvířským souborem Vonica, v současnosti jediným reprezentantem hanáckého Slovácka. Roky přibyly a věk se nedá odepsat. A tak už zpívání není tak časté ani pravidelné jako dřív.

Ale v nahrávkách strýcův hlas zní stále jasně a zvonivě.

„První desku jsme jeli do Brna natočit v partyji, ve které byli Jožka Kobzík, Luboš Holý, Dušan Holý, Enoch Mořkovský z Hustopeče, a někteří další, většinou študáci medici. Měli utvořenou cimbálku, jen tak pro svoje potěšení. A tak jsme natočili v roce 1951 desku. Potom, když se ustavoval BROLN, se o mně nějak doslechl Jaromír Běhůnek, rodák z Polešovic, tehdy první cimbalista. Zavolal si mě a povídá: Sakra, vy tam máte pěkný pěsničky… A tak jsem natočil Majdalenku Studýnkovú. A potom na stejnú notu Ej, vínečko ryzlinkový. Bylo to v Brně v padesátým šestým roku. V BROLNu jsem se pak setkal s mnoha krásnými muzikanty i lidmi.

„Ještě pohárek červenýho vyháněcího, to jinak nejde,“ říká strýc a natahuje z demižonu červené, jímž je tato oblast zvláště proslulá.

Kolik je odrůd a každá jiná. I táž odrůda z různých tratí se různí.

A tak je to i s lidmi.

Jsou různé povahy i osudy. Někdo se celý život pachtí za úspěchem a bohatstvím a je pro ně schopen zapomenout i slušné vychování. Jiný, byť je má na dosah, zůstává věrný domovu, lidem, přírodě. Vzpomínám na slova, kterými tenkrát odpověděl na moji otázku.

„To víš, že mě kolikrát lákalo být zpěvákem a s cimbálovú muzikú, jezdit po hodech a slavnosťách. Nekeří to dokázali, ale já su člověk spjatej s domem, zemí i vinohradem. Já bych zapomněl zpívat, dybych se nemohl projít zahradú a vinohradem, dybych nemohl pohladit psíka na dvoře a v zahradě uslyšet bzukot včel.“

Rebelové proti všednosti, 2003

Foto: Z archivu Jiřího Jilíka:

Kov_12_2005_KUdlovice_Jilik_BohumilaKov_16_2005_syn Jaroslav, Malek_JilikKov_17_2008_Zarazani hory_KObyli_jilik

Přidat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *