Rozhovor s Martinem Vaculíkem, vítězem soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku

Když si zadáte na internetu jméno Martin Vaculík, zahrne vás tento virtuální prostor informacemi o jistém redaktorovi ze světa motorů. Přátelé, je nejvyšší čas to napravit a nabídnout internetu medailon „našeho“ Martina Vaculíka, vítěze soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku na MFF Strážnice 2016, zpěváka, tanečníka Břeclavanu, podsládka v pivovaru Mazák, milovníka dobré muziky i dobrého jídla, pohodového kluka a prima parťáka. Nabízím vám rozhovor s tímto všestranným mladým mužem z Dolních Bojanovic. Je mnoho informací, které lze tímto zprostředkovat. Spoustu momentů z Martinova života přiblíží fotogalerie na konci článku. Předat nejde Martinův úsměv, krásné oči a veselý hlas. Ty si musíte někdy někde odchytnout „živě“.

Foto: archiv Martina Vaculíka, David Marada, Michal Adamec, Jaroslav Švach, Roman Hromek, Martin Jelínek, Veru Šimečková, rtvj.cz, archiv souboru Břeclavan, breclavsky.denik.cz. Podrobnosti najdete ve fotogalerii pod článkem.

Martine, scházíme se před druhou nedělí adventní. Už jsi psal Ježíškovi?

Ne, přiznávám se, že jsem ještě vůbec nepsal a ani jsem na to nemyslel. A ani netuším, co bych vlastně psal 🙂

Jaký dárek by Ti udělal největší radost?

Největším darem je pro mne má rodina, takže pokud se ta o Vánocích sejde, tak je to vlastně dar, který má tu nejcennější hodnotu.

Zkusme na začátek malý rozstřel. Já řeknu slovo a Ty pak to první, co  Tě napadne
muzika – zábava, kroj – dědictví, pivo – mana, víno – magie, ženy – pokušení, zpěv – nálada, verbuňk – emoce

První taneční krůčky

Pocházíš z Dolních Bojanovic na Hodonínsku. Jak bys obec představil?

Dolní Bojanovice jsou známé hlubokou duchovní stránkou a bohatou kulturou. Myslím, že jsme tam i docela pořádní, co se týká úklidu a pečlivosti. Od toho se vše odvíjí. Máme tam skvělé a talentované lidi.

Jaká je tvoje nejrannější vzpomínka z dětství?

Myslím, že souvisí s verbuňkem. Vnímám takové záblesky, že jsem u televize poskakoval u muziky.

Ty ses narodil v roce 1989? Víš, že Tvé generaci se říká sametová?

Ano vím. Já před mladšími kamarády machruju, že jsem ještě zažil komunisty a že jsem byl na Václaváku, kde jsem cinkal klíči. Dělám si z toho legraci 🙂

Máš sourozence? Mám bratra a sestru, oba jsou o hodně starší.

Kdy jsi začal chodit v kroji?

Chodím v kroji úplně od mala. Naši mi pak pořizovali ještě v dětském věku červenice.

Kdo Tě učil zpívat a tancovat?

Moji rodiče vzpomínají, že mě při krmení pouštěli různé dechovky a cimbálky a taky soutěže ve verbuňku. Mě to tak zaujalo, že jsem při tom dokázal v klidu jíst a stal se na tom zcela závislý. A když jsem začal chodit, tak jsem začal poskakovat a napodobovat to. Z toho měli všichni velkou legraci. Pak když mě oblekli do dětského kroje, tak jsem automaticky začal chodit pod máju. Děcka chodily na kolotoče a já jsem byl pod májů a verboval s dospělými kluky. Byl jsem tím velice oblíbený u tetiček 🙂 Takže jsem k tomu došel tak nějak přirozeně. Poté nastala fáze, že to kluci ve školce začali taky pochytávat a já je to učil. Dali jsme dohromady partu, která ráda cifrovala. Jednu dobu nás vedl můj taťka. Nebyl to žádný oficiální kroužek, ale scházeli jsme se v sále, kde nás taťka učil písničky, radil nám, jak skákat hošije. Nacvičili jsme i nějaké vystoupení s hodovým pásmem. A potom bylo pěkné, když jsme se po letech sešli jako chasa. Byli jsme silné ročníky, tance jsme zvládali a písničky uměli.

Na fotkách z dětství máš záběry, jak jste jezdívali na dětské hody.

To bylo ve Starém Poddvorově. Hody pořádala Kordulka a my jsme tam s klukama jeli za přespolňáky. Rodiče nás tam přivezli, oblékli do kroje. Dali jsme si nástup, předzpěv, verbuňk, všecko přesně tak, jak to chodí na normálních hodech. Všichni byli překvapení, protože to nebylo zvykem. Další rok už dojel Břeclavánek a další děcka z okolních dědin, také my jezdili i další roky, moc nás to bavilo. Dokonce jsme jeli i s koňským povozem. Bývalo to příjemné, mám na to moc hezké vzpomínky.

Hraješ na nějaký hudební nástroj?

Kdysi jsem chvíli hrál na cimbál. Trochu mě mrzí, že jsem toho nechal, ale co se dá dělat. Na druhou stranu, možná bych nebyl tanečník, ale byl bych muzikant.

Jakou muziku posloucháš ve volném čase?

Nejčastěji hodně tvrdou muziku. Kdo mě zná, tak ví, že jsem chodíval oděn v metalových mikinách. Je fakt, že mě i dnes mohou někteří potkat na festivalech tohoto druhu. Ale poslouchám hudbu napříč žánry, zrovna dnes jsem třeba poslouchal jazz. Vše je o náladě.

Tvým vítězstvím se titul krále verbířů vrátil do Dolních Bojanovic po dvaceti letech. V roce 1995 ho získal Martin Kaňa. Ty si to pamatuješ?

Zaregistroval jsem to, protože v té době soutěžil i bratr, který dokonce bojoval ve finále. Martin byl vzor v té generaci a taky pro mě. Mně se moc líbilo, jak verboval. Měl jiný styl, takový ladný. Uměl se zajímavě pohybovat a působil přirozeně. Hodně kluků z naší vesnice v té době verbovalo podle něj. Některé jeho cifry používám doteď.

Martin chodívá i do zákulisí soutěže.

Bývá tam každý rok a vždycky nás povzbuzuje a různě šprýmuje. Říkává, že v době, když tam byl on, tak mu v zákulisí nikdo neulil vína, tak proto to dělá. My jsme v zákulisí taková jedna velká parta a on to ještě víc stmeluje. Jsem rád, že tam bývá. Umí zlepšit atmosféru a povzbudit před výkonem.

Snažíme se dělat dobré poctivé pivo.

Jak se to tak stane, že kluk z vinařské rodiny skončí u piva?

To já byl vždycky víc pivař. Taťka se věnuje vinařství, ale k pivu jsem měl větší vztah a hodně mě bavilo ochutnávat nové chutě. Zajímal jsem se o to. V naší obci už pivovar nějakou dobu fungoval. Jednu dobu sháněli člověka do výroby, tak jsem do toho šel. Měl jsem vystudovanou obchodní akademii se zaměřením na informatiku, ale v tom jsem se nenašel. Postupně jsem se v pivovaru propracoval až k činnosti vaření piva. Tam jsem spokojený.

Já jsem slyšela, že sládek a podsládek jako jediní znají recepturu. Je to tak?

My známe recepturu, ale pivo není jen o receptu, je to o postupech, jak to uvařit, aby to mělo správné proporce.

Jaké je pivo Mazák?

Náš pivovar se zaměřuje na klasická česká piva, ale brousíme i do různých stylů. Chceme ukázat lidem, že pivní svět je opravdu bohatý. Tady se vždy vařilo jen pivo českého typu, vlivem globalizace se ale čím dál více dostávají jiné druhy piv. Snažíme se jít s dobou, děláme i svrchně kvašená piva. Ty jsou díky použití chmele ze zahraničí a vyšší teplotě kvašení aromatičtější. Chmel ze zahraničí propůjčí pivu pryskyřičné a ovocné tóny. To pivo činí zajímavým. Nebráníme se ale i klasickým postupům a máme úspěch v obojím. Snažíme se dělat dobré poctivé pivo.

Na internetových stránkách pivovaru jsem se dočetla, že pivo děláte nepasterizované a nefiltrované.

Ano, pivo necháváme v přírodní podobě a neupravujeme jej pasterizací ani filtrací. Takové pivo si zachovává bohatou škálu vitamínů a živin, které by tyto úpravy zlikvidovaly. Pivo má mnohem bohatší chuť. Na druhou stranu je určeno ke kratší spotřebě a při špatném skladování je náchylnější ke zkažení, takže je potřeba zajistit dobré podmínky v hospodách. Nám to za to stojí.

To znamená koupit – vypít.

Ano, to je to nejlepší, co se dá s pivem udělat 🙂

Když se dělají piva různých chutí, proč se nedělá pivo s příchutí hroznů?

No určitě by se to asi dalo nějak udělat. Znám jeden tuzemský pivovar, kde začali s výrobou spontánních kvašených piv. To znamená, že nezakvašují kulturními kvasinkami, ale nechávají je naočkovat kulturou, která je kolem nás. Takové pivo má potom blíže k vínu než k pivu, jaké známe. Takováto piva potkáte hlavně v Belgii. Láhev takového piva má ale poměrně vysokou cenu.

Část tvé rodiny pochází z Čejkovic, Tvůj strýc a bratranci mají velké známé vinařství Škrobák. Chodíváte si vzájemně koštovat pivo a víno?

Ano, rádi. Nedávno měla maminku oslavu narozenin, přivezl jsem sud svého piva, které jsem uvařil na sporáku jen tak pro radost. Byli z něj nadšení, bylo to úplně něco jiného, než na co jsou všeobecně zvyklí. A samozřejmě rád chutnám jejich vína, jsou vynikající

(na obrázku vlevo s bratrancem Staňou Škrobákem, mistrem světa ve střihu révy vinné).

Víno se pije ideálně ve sklepě. Kde se pije pivo?

Nejlépe buď v pivovaru, nebo v nějaké pěkné a útulné hospodě, kde se umí o pivo postarat. Ideální je, když obsluha zajistí čisté trubky, umí se postarat o čistotu a teplotu skla a v neposlední řadě také ví, jak pivo správně načepovat. Pak je radost v takové hospodě sedět a utrácet peníze 🙂

Tatínek má vinařství. Ovládáš i práci ve vinohradě a ve sklepě?

Vnímám, že vinařství je poměrně náročnější disciplína. Je to magie, protože konečnou podobu ovlivňuje spousta věcí. Já si díky dětství, které jsem strávil ve vinici okopáváním vinohradu, vytvořil k výrobě vína spíše neutrální vztah. Rád ho popíjím, vím, jak vzniká, ale těžko říct, jestli bych sám dokázal udělat dobré víno. Těch možností, jak to zkazit, je u vína snad ještě víc než u piva. Nechávám to radši na taťkovi 🙂

Před festivalem ve Strážnici vyplňovali verbíři dotazník a Ty jsi uvedl mezi své zájmy gastroturistiku.

Já rád ochutnávám, jak kde vaří a jaké mají pivo. Baví mě někam zajít a trochu jim to tam překoštovat.

Jaké máš nejraději jídlo?

Já mám rád spoustu jídel, ale kdyby mi někdo dal nějaký super hovězí steak, tak to bych padl na kolena 🙂

Břeclavan je skvělá parta lidí

Dalším koníčkem je Břeclavan. Od kdy v něm působíš?

Od Františka Juráše jsem dostal nabídku už v roce 2006. On mě znal od dětství, viděl mě někdy na hodech a oslovil mě. V té době jsem žil jenom chasou a nechtěl jsem vázat souboru. Až ve Strážnici 2013 jsem se zeptal, jestli by mě ještě vzali. Pozval mě na zkoušku a už jsem zůstal.

Co pro Tebe Břeclavan znamená?

Břeclavan je skvělá parta lidí, kteří mají rádi stejnou věc – folklor, tance, všechno, co mě baví. Naučil jsem se tam zlepšit disciplínu, líp se pohybovat a získal zkušenosti na pódiu. Taková všeobecná taneční průprava je velmi užitečná, posunula mě i ve verbuňku. Od té doby jsem si věci kolem folkloru ještě více zamiloval.

Břeclavan netančí jen Podluží.

Celkově se tam hodně tančí tance ze Slovenska – zejména Myjava a Kopanice. Jsou to náročnější tance, ale když se dobře zatančí, tak je to parádní pocit. Když jsem nedávno na zájezdu ve Švýcarsku poprvé zatančil Myjavu, tak jsem byl pocitově vystřelený na měsíc. Byl jsem nadšený. Je fajn střídat regiony a oblasti.

Břeclavanem prošlo několik finalistů a vítězů verbířských soutěží. Je mezi verbíři rivalita?

Ano, Jura Mach a Martin Kobzík zvítězili ve Strážnici. Franta Juráš býval pravidelně ve finále. Spoustu let v Břeclavanu tančil i Jenda Huňař, nynější Stárek Podluží. Přestože na soutěžích spolu soupeříme, necítím nějakou rivalitu či nepřejícnost. Naopak, jsme dobrá parta. Když se nezávisle sejdeme někde u muziky, tak spolu blbneme.

Verbuňk je emoce

Kdy poprvé jsi veřejně vystupoval s verbuňkem?

Poprvé někdy asi v šesti letech, kdy mě taťka přihlásil do soutěže O kaštánka Podluží. To byla taková dětská obdoba O stárka Podluží. Do té doby tam většinou chodili chlapci z Břeclavánku. Taťka mě přihlásil na verbuňk a hošije, bylo tam celkem asi šestnáct kluků. Dokonce i takový Jura Mach, který byl mnohem starší než já. Byla vytvořena jen jedna kategorie bez rozdílů věku. Já v obou disciplínách uspěl, ve verbuňku jsem si dokonce vytancoval druhé místo. Přede mnou byl pouze David Gajdoš, který už dva roky poté okupoval bednu dospělácké strážnické soutěže. Vzpomínám, že všichni kluci z Břeclavánku měli parádní kroje, já jsem měl opánky a bělky a přesto jsem jim to tam natřel 🙂 Vím, že ze začátku si starší kluci ze mě dělali legraci a po soutěži mě verbovali do Břeclavánku. Ale nenechal jsem se, šel jsem si vlastní cestou.

A co to bylo za vystoupení v televizi?

Byla soutěž Rozjezdy pro hvězdy, rodiče mě do ní přihlásili. Musel jsem projít velkým konkurzem. Byl jsem přijat hned do prvního vysílání. Doprovázela mě nahrávka, kterou pro mě nahrála cimbálová muzika Zádruha. Zpíval jsem Keď jsem išel zrána. Mám to natočené, občas se tím doma bavíme. Bylo to vtipné a svým způsobem nezapomenutelné 🙂 Samozřejmě to celé způsobilo velký poprask, ale na lepším prospěchu ve škole se to žel neprojevilo 🙂

Pak tam máš fotku ze Strážnice. Ty jsi procházel dětskými soutěžemi?

Byl jsem tam dvakrát, to bylo v rámci Kaštánka Podluží. Na to mám obzvlášť krásné vzpomínky.

Pamatuješ si, kdo tehdy zvítězil?

Erik Feldvabel. S ním se setkávám na různých akcích. Nedávno jsme se potkali na hodech v Kyjově a pořádně to spolu rozjeli. Je fajn, že se verbíři schází i mimo soutěž.

Ty jsi zvítězil po 17 letech od tohoto dětského vystoupení? Říkal sis třeba tehdy, že by bylo dobré jednou zvítězit?

Měl jsem takové plány, ale ty pocházely spíš z říše snů. O to víc jsem byl z toho dojatý. Nečekal jsem to, že se to stane. Při vyhlášení mého jména jsem si přesně vzpomněl na to, jak jsem tam skotačil jako malý kluk. Bylo to nádherné.

Letos jsem si to šel jen užít.

Od kterého roku se účastníš soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku?

Já jsem se tam pravidelně hlásil od roku 2010 (s jednou výjimkou, kdy jsem měl úraz). V loňském roce jsem si říkal, jestli já se na tu bednu vůbec někdy dostanu. Konkurence byla velká, bylo to těžké. Moc jsem v to nedoufal a letos jsem si ani moc nevěřil. Ale chtěl jsem to jít zkusit, aspoň projít do finále. Loni jsem byl jako vítěz regionálního kola hodně nahecovaný, šel tam jako ten kůň Podluží, který to musí rozbalit, ale nevyšlo to úplně podle mých představ. Letos jsem si to šel jen užít a byla to paráda.

Mluvíš o soutěži O stárka Podluží a tam se soutěží ve verbuňku, vrtěné a hošijích. Jak dlouho Ti trvalo, než jsi uspěl?

Tam si to Jožka Létal se Staňou Popelou předávali dobrých deset let, pak se do toho vložil Martin Kobzík. Musel jsem si počkat, ale stálo za to. Bylo to snad po čtyřiceti letech, kdy se titul Stárka Podluží vrátil do Dolních Bojanovic. Vyhrál jsem dvakrát po sobě, byl to moc hezký pocit.

Jak ses chystal na soutěž do Strážnice? Je tam velká konkurence a není to o výrazných výkonech, ale spíš o drobnostech, precizních pohybech.

Já se letos moc zásadně nechystal. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu a na soutěž jsem moc nemyslel. Ale pak jsem se dal aspoň na posílení kondice a s kamarádem každý den běhal šest kilometrů. Nějak extra předem jsem se nechystal, dokonce písničku jsem změnil den před soutěží. Takže jsem tam šel s čistou hlavou, možná i proto jsem byl uvolněný a uspěl.

Kde ses učil, jak přesně se má tancovat podlužácký verbuňk, jaké jsou kroky a tak dál?

To jsem si odkoukal v dětství a nikdy mě nikdo nevyčítal, že bych tam měl něco nepodlužáckého.

Jak si vysvětluješ, že verbíři z Podluží mívají takový úspěch na soutěži ve Strážnici?

Já myslím, že ten náš verbuňk má výhodu v tom, že je ho možné ještě pořád nějak posouvat. Zvyšovat rychlost, zdokonalovat otočky, máme tam široký záběr různých figur, které můžeme vymakávat. Často slýchávám, že náš verbuňk je nejkrásnější. Je hodně pestrý a pěkný na pohled, své udělá i bohatý kroj a dlouhé pentle. Zkrátka oku lahodí. Možná proto se tak často Podlužáci umísťují na předních příčkách. Ale taky je to určitě proto, že tam vždy bývají výborní tanečníci. Někteří nás za to asi nemají rádi, ale my za to nemůžeme 🙂

Jaké písničky k verbuňku máš rád – starší nebo novější, známé nebo neznámé?

Já poslední dobou hodně doceňuji verbuňky, na které se zapomnělo. Problém je, že když si je zazpívám u muziky, tak mi ho nezahrají.

V poslední době často zpíváš Jak ten ptáček pěkně zpívá.

On se na hodech moc nezpívá, protože je hodně dlouhý a kluci neradi takto dlouho verbují 🙂 Je typicky podlužácký a je moc pěkný. Právě proto, že je takový veselý, jsem si ho nakonec vybral i do Strážnice.

Když jsem odcházela z domu, říkala jsem dětem, že jdu natáčet s králem verbířů a oni se mě ptali, jakou máš korunu. Vím, že korunu nedostáváš, ale co je ve Strážnici Tvojí výhrou?

Za vítězství jsem dostal krásnou malovanou mísu a samozřejmě diplom. Ale to není to, proč tam člověk chodí. Ten krásný pocit a bouřlivá atmosféra se nedá zhmotnit.

Dostáváš třeba víc příležitostí vystupovat?

Ano, samozřejmě se nahrnuly různé předhodové zábavy, kde mi nabízejí, abych zatancoval. Takže pokud to jde, rád vyhovím.

Dají se na verbuňk dobře balit holky?

No, když zrovna holky netancují kolečko, tak jo 🙂 🙂 To nás kluky štve, že se holky nedívají a někde si tam tančí pro sebe. Zabírají nám místo a měly by se na nás dívat 🙂

Máš titul Stárka Podluží, jsi králem verbířů. Co dál? Jaká je Tvoje další meta?

Další meta je nezranit se. Já mám takovou smůlu, že se jednou za čas zraním a pak mě to vyřadí. Jde mi o to zůstat zdravý, být ve slušné kondici a ještě si to tam párkrát užít. Hlavně díky těm lidem a té atmosféře. Rád využiju možnosti zaverbovat si příští rok přímo ve finále. Už se na to moc těším.

Kromě verbování jsme tě mohli vidět ve zpěvohře Fanoša Mikuleckého Cesta zarúbaná.

Já jsem tam měl vedlejší roli, dělal jsem stárka na hodech a pak se nechal zverbovat na vojnu. Byla to úžasná zkušenost, hra to byla povedená. Stálo za to ji vidět. Kolikrát jsem chodil na zkoušky a říkal si, do čeho jsem se to nechal naverbovat. Ale potom zažít to představení bylo nádherné. Někdy tam byla až nábožná atmosféra, lidi na konci ani nedýchali, to bylo úžasné. Jsem rád, že jsem to absolvoval.

Vánoce v rodině a na dědině

Když se řeknou Vánoce, co je pro Tebe důležité?

Vánoce by měly proběhnout v klidu a v pohodě doma. Když se to podaří, tak je to fajn. K tomu patří slavnostní půlnoční mše a setkání s přáteli. To mě moc baví. Sejdeme se s kamarády, s chasou, s muzikanty, které člověk celý rok díky jejich vytíženosti nevidí.

Jaké zvyky chasa dodržuje?

Na svátek sv. Štěpána se kluci setkáváme v kostele v krojích, pak jdeme na hřbitov. Tam jdeme obejít hroby svobodných mužů a pak zvolíme nových stárků v kulturním domu. Po zvolení se jde na oběd a pak vyrážíme na koledu. Chodíme do té doby, dokud nám holky otevírají, většinou až do druhého dne. Na Nový rok je pak mše za děvčata, ty chodí v kroji a pak koledují před domy hochů. Zazpívají koledu, popřejí do nového roku, posedí a pak jdou dál.

Co si přeješ do nového roku?

Hlavně to zdraví. Také bych si přál, abychom tady žili pospolitým životem v klidu a míru a mohli se radovat i z běžných věcí, které nám někdy přijdou samozřejmé a které si někdy nevážíme. To bych chtěl popřát i těm, kteří toto čtou.

Za rozhovor děkuje a krásné Vánoce v kruhu svých blízkých a přátel přeje Helena Hájková.

FOTOGALERIE:

MFF Strážnice 2016, foto: Roman Hromek:

„Ve sklepě jsem se vyznal už odmalička.„ z rodinného alba

Dovolená na Rusavě, z rodinného alba

Atrakce pro tetičky

S bratrancem Standou Škrobákem, mistrem světa v řezu révy vinné

První školní rok 🙂

S kapelou Bojané z Dolních Bojanovic

Na hodech ve Starém Poddvorově

Další „vystoupení“, zatím v „bělkách“, bilých kalhotách

Poprvé na amfiteátru Zahrada ve Strážnici v roce 1997

Vejvodova Zbraslav, Praha, 3. místo v pěvecké soutěži

Jako „přespolňáci“ na hodech

Opět Strážnice, tentokrát už v červenicích, rok 1999

Rozjezdy pro hvězdy, 1998

S moderátorem pořadu Karlem Šípem

„Vycházka“ v roce 2005

S chasou v Dolních Bojanovicích

Volba Stárka Podluží, Tvrdonice 2014, foto: breclavsky.denik.cz

Boj o Stárka Podluží o rok později, foto: breclavsky.denik.cz

Stárek Podluží 2015, s Martinem Kobzíkem a Staňou Popelou, foto: breclavsky.denik.cz

MFF Strážnice 2015, na podiu při závěrečném verbuňku s vítězem Staňou Popelou, foto: David Marada

Ve Vinařství Popela s kamarády verbíři, foto: Martin Jelínek

S kamarády v Břeclavanu, zleva Martin Kobzík, Martin Vaculík, Jakub Zezula, František Juráš

Vystoupení s Břeclavanem, pásmo myjavských tanců

MFF Strážnice 2016, předzpěv, foto: Michal Adamec

foto: David Marada

„Kuk na muziku (OliNa)“, foto: Michal Adamec

Jdeme si pro verdikt… foto: Michal Adamec

Čekání… foto: rtvj.cz

Diplom a cenu předává Ruda Tuček, předseda porody, foto: Michal Adamec

závěrečný verbuňk, foto: Michal Adamec

„Podlužáci“, foto: Jaroslav Švach

S Martinem Kobzíkem na koncertě SĹUK

V Kyjově na hodech s kamarády, foto: Veru Šimečková